Kostel
Historie kostela v Opočnici
Obec Opočnice, o níž jest první zmínka v historických záznamech již v roce 1223, byla po stránce církevní a náboženské, převážně spjata s obcí Vrbice, kde je zmínka o kostele již v roce 1305 současně s filiálním kostelíkem sv. Bartoloměje v Podmokách. Poněkud konkrétnější záznamy jsou až z období po třicetileté válce, kdy vrbická fara zůstala prázdná a kostely vrbický, podmocký a činěveský byly připojeny k faře poděbradské.
Kam patřila v té době Opočnice, není známo. Další znímka jest zase až v roce 1711, kde se praví, že Opočnice byla odtržena od farnosti Městec Králové a byla připojena spolu s Vrbicí a Podmokami k faře činěveské, která byla znovu obnovena. V tomto roce /1711/ jest uveden i počet věřících v jednotlivých obcích a to: ve Vrbici 180, v Podmokách 69, v Opočnici 223, a v Činěvsi 311.
V roce 1762 uvádí poděbradský vikář, že k Lutrovu učení se hlásí v Činěvsi 3 osoby ve Vrbici 1, v Podmokách 14, a v Opočnici 5 osob. Roku 1787 byla znovu zřízená fara ve Vrbici, a k ní byla mimo jiné přifařena i Opočnice. Farní kostel sv. Havla ve Vrbici , který přežil mnohá období válek a nepokojů byl zchátralý a hrozil sesutím. Děravou střechou zatékala dovnitř voda, která rozmáčela zdi. Když v r. 1879 při bohoslužbě padala ze stropu omítka, byl kostel úředním nařízením zavřen. Poněvadž poblíž kostela stála široká zvonice, byl do ní přenesen boční oltář a konaly se tu ve všední dny bohoslužby, křtiny i svatby. Nedělní a sváteční mše se konaly ve filiálním kostele v Podmokách. Tento však svými rozměry na tak veliké farnosti nevyhovoval. Počalo se proto uvažovat a jednat o stavbě kostela nového.
Různé překážky, stavějící se do cesty tomuto záměru však oddálily stavbu o 10 let.
A jak vypadal tu dobu náboženský život v Opočnici a v okolí? Je nesporné, že naši předkové byli lidé daleko zbožnější, než jsou dnešní generace ovlivněné atheismem.
V 18. a hlavně 19. století byli si lidé žijící na venkově a tím jsouce každodenně ve spojení s přírodou vědomi toto, že příroda je vlastně dílo rukou Božích a že tudíž mají zač být vděční a vzdávat díky Bohu. Aby mohli svojí vděčnost snáze projevit, stavěli si na návsích křížky, zvoničky nebo kapličky a Boží muka.
Tak na Vlkově je kaplička zasvěcená sv. Petru a Pavlovi, na Kolajích je křížek a zvonička postavená 8. 5. 1872, a v Opočnici socha Nejsvětější Trojice postavená v obecním parku. Na soše je nápis: Tato socha Kříže svatého jest ke cti a chvále Boží, nákladem obce Opočnické za představenství p. Jana Wrbenskýho postavená a od W. P. Josefa Koukala, toho času faráře ve Vrbici dne 29. října 1854 slavně posvěcena. K těmto sakrálním památkám byla každoročně konána procesí a putování lidí, někdy i s hudbou. Po vykonání pobožností bývala v hostinci družná venkovská zábava /pouť/, tak vynikaly poutě některé velice slavné. Soše Nejsv. Trojice se obecně říkávalo „ Štátev „ t. j. z latinského statua, čili zastavení , poněvadž lidi, když šli kolem, se vždy zastavili a alespoň se pokřižovali. Na paměť posvěcení této sochy usnesl se obecní výbor roku 1899 / dle zápisu v obecním protokole /, že posvícení bude v naší obci jednou pro vždy, poslední neděli v říjnu každého toho roku.
O zbožnosti našich předků možno ještě uvést, že v mnoha rodinách bývalo zvykem modliti se před každým jídlem i po jídle a nebo se alespoň pokřižovat. Motlitbou v kleče někteří rolníci také práci na poli, jako například p. Václav Vrbenský z čp. 91, což mu vyneslo přezdívku „ Mojžíš“.
A nyní k vlastnímu kostelu. Když se začalo jednat o novostavbě farního kostela, přišla obec Opočnice s návrhem a žádostí, aby tento postaven byl v Opočnici, jako lepšímu středisku farnosti, než jest Vrbice. To bylo pravda, poněvadž Opočnice byla největší a sama čítala 800 katolíků. Pro stavbufarního chámu Páně v Opočnici byly i zeměpanské úřady, které byly hlavním rozhodčím. Ani tehdejší poděbradský vikář Dr. L Kotrbelec se příliš proti této žádosti nestavěl a důsledku toho ani tehdejší vrbický farář P. Langr nebyl proti.
Bylo tedy rozhodnuto, že nový farní chrám bude postaven v Opočnici. Když toto se dověděli ve Vrbici, nastalo zděšení, že by obec,která tolik století byla obcí farní, byla degradována na pouhou osadu bez kostela s kaplí ve zvonici. Vyzvala proto k odporu ty obce, kterým by přeložením chrámu vznikly nevýhody, aby se zúčastnily protiakce. Byly to obce Podmoky, Senice, Okřínek a Srbce. Bylo tu ovšem asi 1000 věřících proti dvěma tisícům v obcích ostatních. Poněvadž zeměpanské úřady myšlence přeložení chrámu přály, byla nasazena páka u biskupské konsistoře v Hradci Králové. A tam bylo vrbickým slíbeno, že konsistoř z důvodů historických bude podporovat návrh zachování chrámu na původním místě. V důsledku tohoto mínění změnili postoj poděbradský vikář i vrbický farář.
Opočničtí a obce s nimi spojené, když se to dověděli, tak se jejích nevole obrátila proti oběma těmto církevním hodnostářům. Opočtí příliš spoléhali na převahu státních úřadů a jelikož tyto vykonávaly i funkci patrona kostela, měly tedy nésti z prostředku Náboženské matice hlavní část nákladů na novostavbu kostela, a spoléhaly se na pravidlo „ kdo platí, ten poroučí „.
Dopustili se však nepředloženého činu, čímž se připravili i o přízeň státních úřadů, které v tom viděly zárodek vzpoury a revolucionářské sklony. Tu dobu se totiž konaly na vesnicích koncem školního roku náboženské zkoušky buď ve škole nebo v kostele. Na zkoušku přijížděl vikář, který byl slavnostně vítán obecním zastupitelstvem nebo starostou za vyzvánění zvonů.
V Opočnici se měla také konat zkouška z náboženství. První nepřízeň vůči vikáři Dr. Kotrbelcovi dali Opočtí najevo tím, že odepřeli pro něho poslat do Poděbrad povoz, což byli povinni. Toho využila Vrbice, která tam s velkou ochotou pro něho povoz poslala. Pan vikář přijel, a nebylo zvoněno obecním zvonem na kovárně, nedostavil se nikdo k uvítání, naopak někteří výrostci na vikáře hanlivě pokřikovali. Dr. Kotrbelec byl nejen dotčen, ale hluboce uražen a vyjádřil se, že chtěl zdejší obci s výstavbou pomáhat, tak nyní bude rozhodným odpůrcem, když obec se tak nepěkně zachovala. Obec taková není hodna, aby byla povýšena na farní osadu.
Zanedlouho na to přišlo rozhodnutí z místodržitelství, že výnos, kterým se stavba farního chrámu v Opočnici povoluje se ruší a stanoví se, že chrám se bude stavět ve Vrbici. Nyní nastalo zase pobouření v Opočnici, kde pozdě litovali, že si rozhněvali poděbradského vikáře, který se nyní stavěl příkře proti.Když nic nepomáhalo, odhodlali se Opočtí ke krajnímu prostředku. Nejprve pohrozili a když hrozba nepomáhala, počali začátkem osmdesátých let z církve vystupovat. Z církve vystoupila tu dobu velká většina katolíků. Toto rozhodnutí Opockých vzbudilo senzaci v dalekém okolí.
Přesto, že znovu ještě bylo navázáno jednání s úřady, nedalo se již na rozhodnutí nic měnita farní chrám by postaven ve Vrbici. Tuto výstavbu urychlil velký oheň, když v neděli 11. září 1887 vyhořelo ve Vrbici 14 stavení se všemi hospodářskými budovami a plameny zničily také i starý kostel. Na jaře r. 1888 počalo se s bouráním starého zdiva a na podzim v neděli po sv. Havlu byl posvěcen základní kámen. Během roku 1889 byla budova dána pod střechu a v r. 1890 byla dokončena vnitřní úprava. Prozatímní svěcení provedl místní farář P. Procházka roku 1891 v srpnu, když královehradecký biskup dr. Hais byl nemocen (zemřel v roce 1892).
Řádné svěcení nového farního chrámu vykonal v roce 1893 nový hradecký biskup Jan Nepomuk Brynych.
Výstavbou a otevřením nového farního chrámu ve Vrbici však rozháranost ve farnosti nepominula. Tu částečně urovnal nový královehradecký biskup J.N.Brynych, který po jednání s opockými zástupci slíbil, postavit tu pěkný filiální kostelík, na nějž věnoval z vlastních prostředků 10.000 zlatých a místní katolíci slíbili dovoz hmot zdarma. Na základě dodatečně získaných starých zápisů a úředních listin možno chronologicky zaznamenat postup při realizaci výstavby místního kostela asi následovně:1. Záznam v obecním protokolu ze dne 19.3.1877 : za komis na shlédnutí místa pro postavení kostela .... 12 zl. 52 kr. za starosty Zalabáka.2. Obecní protokol z roku 1894, str. 180. Rozhodnutí o stavbě kostela : Obec dává zdarma místo před č.p. 47 a 48, svoz kamene obstarají kat. občané zdarma.
Ještě před vlastí výstavbou chrámu musela obec Opočnice sepsati revers a sice 5.3.1898, že tento chrám Páně bude v náležitém pořádku a dobrém stavu udržovati. Tento revers byl schválen Okresním zastupitelstvem v Městci Králové 26.3.1898. Potom zažádala obec c.k. místodržitelství v Praze o vlastní povolení stavby kostela ze dne 5.3.1899 a toto dává okresní hejtman v Poděbradech na vědomí, že stavbu povoluje dne 29.5.1899.
Stavba byla zadána poděbradskému staviteli p. Františku Proftovi, který stavbu provedl dle smlouvy ze dne 27.6.1899 za 8.312,5 zl.
Základní kámen byl položen 30.7.1899 a stavba byla dokončena v příštím roce v červnu. 30. června žádá obec Opočnice biskupskou konsistoř o zaslání oltářního kamene ku svěcení kostela, které má být provedeno 8.7.1900. Výstavbou kostela v Opočnici se náboženské poměry v kolatuře, po celé čtvrt století tak rozjitřené uklidnily a velká většina odpadlíků se do církve vrátila.
Kostel byl postupně vybavován vnitřním zařízením. Byly v něm dva oltáře, hlavní ( širší ) s obrazem sv. Cyrila a Metoděje, který obstaral dle smlouvy stavitel Proft a jehož autorem je malíř Václav Vysekal st., oltář postranní je se sochou Panny Marie ( autor není znám ). Varhany a kruchta byly pořízeny dodatečně až po vysvěcení kostela asi v roce 1905. Varhany jsou dílem varhanáře Tučka z Kutné Hory a měly celou řadu nedostatků. Byly vyrobeny pravděpodobně narychlo z nedostatečně vyschlého dřeva. Varhany byly pořízeny za 600 zl. a když se dostal do Vrbice pan Trojan, varhaník, provedl s místním občanem p.Františkem Mülerem z č. 11 jejich opravu. Jinak prvním varhaníkem zde v Opočnici byl pan řídící učitel František Šorm za roční plat 22 zl.
Osvětlení kostela bylo pouze svíčkami, poněvadž elektřina tou dobou nebyla ještě v obci zavedena. Další konání služeb Božích, jakož i ostatní závazky ze strany obce vůči provozu kostela, byly sepsány dohodou a jsou přiloženy u této brožurky. V pozdějších letech byly provedeny určité změny v provozu podle personálního obsazení a dle potřeby. Myslím, že při těchto záznamech by bylo vhodné, zmínit se i o místních zvonech. O prvním zvonu, který se v obci používal není nic známo. První zmínka o obecním zvonu praví, že byl pořízen před 1. světovou válkou a na jeho povrchu je mimo ozdob vylisován i letopočet a místo výroby: „Wiener Neue Stadt – 1911“. Byl zavěšen ve věžičce na staré kovárně a bylo povinností kováře zvonit 3 x denně klekání. Po zbourání staré kovárny na jaře v roce 1929, byl tento zvonek zavěšen na starou pastoušku, kde se pro něj připravila podobná věžička. Tam převzala zvonění paní Slámová, manželka místního truhláře. Po zbourání pastoušky byla pořízena samostatná zvonička (sloup se stříškou), která byla postavena nad Slámovými.
Na kostel byl pořízen krásně znějící zvon o váze 90 kg v roce 1929. Tím se zvonilo při slavnostních příležitostech – před mší svatou a hrany před pohřbem. Obecní zvonek se používal jako „umíráček“ a při poplachu. Tak to šlo až do 2. světové války, kdy v roce 1942 byly oba zvony sejmuty a odvezeny německou armádou. Když zůstala obec beze zvonů, zhotovil místní kovář, mistr všeuměl, pan František Vlach náhradní zvonek z nárazníkového péra vagónu. Tento zvonek přes celou válku plně vyhovoval svému účelu. Po válce se po zvonech pátralo, ale zvon z kostela se bohužel nenašel. Obecní zvonek byl však objeven v Praze na Maninách roku 1946. Po jeho přivezení byl znovu zavěšen na zvonici u Slámových a paní pokračovala ve zvonění asi do roku 1966, kdy byl zvonek (po dohodě s obcí) zavěšen do věže místního kostela. Zde zvonil pan Václav Mikšovský čp. 22 až do své smrti v roce 1967. Po něm jsem převzal zvonění já, až do roku 1995. Potom začal působit v Městci Králové nový kněz, který zavedl do všech okolních kostelů, které administroval (tedy i do našeho), automatické elektrozvonění,které pracuje dodnes.
V další kapitole tohoto spisu je nutno učinit záznam o zřízení místního hřbitova.
V obecním protokolu ze dne 19.4.1884 bylo usneseno koupit pole na hřbitov. Dne 24.4.1884 usneseno koupit od Františka a Anny Sixtových pole na hřbitov.
Protokol z roku 1885, strana 33: Smlouva ze dne 26.5.1885: Koupení pozemků pro postavení hřbitova od majitelů parc. č. 405 Vojtěcha Kůrky čp. 48 a parc.č. 408 Jana Jiroudka čp.15. Cena sjednaná je za korec 320 zlatých. Strana od Podmok vedle hřbitovní zdi se nechá pro cestu 2 sáhy širokou na vjezd na pole za hřbitovem. Plocha cesty se zaplatí za cenu pro postavení hřbitova a patří ke hřbitovu. Každý prodávající vyhrazuje si 1 sáh zdarma pro svůj hrob. Oba prodávající smlouvu podepsali na straně 33 obecního protokolu. Za obec podepsali: Mikšovský Václav – starosta, Vrbenský František, Mikšovský Jan.
Svěcení hřbitova se konalo v r. 1886 o pouti ( na sv. Trojici ), o této události se píše: Střílelo se z hmoždířů, již v sobotu večer a v neděli hrála hudba v průvodu, učitelský sbor s dětmi šel naproti p. faráři do Vrbice, u vsi Opočnické čekali průvod občané s hudbou. celý průvod pak šel k soše Nejsvětější Trojice a odtud po obřadech šli všichni za střelby z hmoždířů na nový hřbitov, který pak byl vysvěcen.
Poznámka o stížnosti evangelíků při stavbě hřbitova: Rekurovali hlavně proti tomu, že jím katolíci nechtějí postavit vrata ( původní návrh hřbitova byl pouze s jedním vchodem ). Dále pak evangelíci žádali jednu třetinu plochy. Po delším jednání katolíci svolili k postavení vrat na evangelickou část a šířka hřbitova se jím ponechává po čtvrtý pilíř ze předu od Vrbice. To je ke hřbitovu asi vše. I když po výstavbě kostela se náboženský život uklidnil, pokoušeli se Opočtí ještě jednou o rozdělení farnosti. Obecní úřad žádal c.k. místodržitelství v Praze dne 6.6.1914 o podporu na zřízení fary v Opočnici oddělením od fary vrbické. Odpověď nadřízených úřadů na tuto žádost vyzněla však negativně v tom smyslu, že nelze počítat s nějakým příspěvkem pro nedostatek peněz ,a proto doporučují od této žádosti odstoupit, čímž byla celá věc ukončena.
Další program bohoslužeb v kostele se vyvíjel podle personálního obsazení fary. Dokud byli na faře dva knězi, farář a kaplan, byly bohoslužby častější, později, když zůstal farář sám, byla bohoslužba pouze příležitostně, o pouti, o posvícení nebo při pohřbech. Povinností obce bylo kněze přivážet a odvážet, což se konalo koňmi s kočárem, později pak auty, až poslední dobou mají někteří kněží svá služební auta a dojíždějí sami.
První opravu střechy po výstavbě provedl 1.4.1910 místní pokrývač Ed. Havlíček z čp.59 a právě tak další 15.3.1912.
V červenci r. 1922 o druhé pouti měl ve zdejším kostele primiční mši sv. zdejší rodák Václav Váňa z čp. 146, který ovšem zanedlouho přestoupil k nově se tvořící církvi československé.
Další oprava střechy kostela byla provedena 25. září 1931, pokrývači V. Váňou ze Senic a Frat. Stejskalem z Vlkova. V roce 1937 darovala místní občanka paní Říhová z čp.126, dvě umělecké dřevěné sochy v životní velikosti a sice sv. Terezií a sv. Antonína. Podobné dvě sochy darovala také do farního kostela do Vrbice tam to byla Panna Maria a Ježíš Kristus.
Po druhé světové válce v roce 1946 byla provedena větší oprava kostela a to jak vnější tak vnitřní. Provedli jí opočtí zedníci pod vedením Aloise Lísky čp.206 a to František Vondruška čp.72 a Josef Špína čp.7. Tato oprava stála 25.000 Kčs. Dovoz materiálu na tuto stavbu obstarali místní občané zdarma. Peníze na tuto byly opatřeny sbírkou v obci a zbytek asi 4.000 Kčs zaplatila obec, jakožto patron místního kostela. Téhož roku byl kostel vymalován, malířem J. Loudou z Městce Král. za 10.000 Kčs.
Pokud se týče správců vrbické farnosti byl asi takový: Na počátku století po P. Langrovi, to byl P. J. Procházka, po něm přišel P. Pátek který měl na výpomoc kaplana P. Bittermana. Po první světové válce byl zde farářem P. Kristián a jemu náboženství pomáhal vyučovat ještě P.Sekera ze Sán. Po faráři Kristiánovi působil jako administrátor ve Vrbici P. Frant. Beneš, ale jen krátký čas a byl přeložen výměnou do Křížlic, odkud sem přišel P. Jindřich Drkoš, který byl ve Vrbici až do roku 1942. Přivezl si s sebou výborného dlouholetého varhaníka Vojtěcha Trojana. Poslední dva roky kaplanoval při P. Drkošovi P. Emil Záruba . V roce 1943, po odchodu P Drkoše přišel na vrbickou faru P. Jan Slováček z Městce Král. Ten vedl farnost až do roku 1964, kdy zemřel.
Péče těchto p. farářů o stav kostelů nebyla příliš veliká, už proto, že neměli mnoho možností, takže kostely poměrně dosti chátraly, hlavně kostel ve Vrbici.
V našem kostele se v tu dobu konala pobožnost tak třikrát do roka, o poutích a o posvícení, a kromě toho ještě při pohřbech. Kostel byl dosti zanedbaný, bez světel a s vytlučenými okny.
Tou dobou, v šedesátých letech za vlády komunistů, kaplanoval v Náchodě P. František Lukeš, v pozdějších letech jeden z nejlepších českých kněží. Byl to výborný člověk a nebojácný kazatel, který z politického trestu byl přeložen z Náchoda, protože za ním šla spousta lidí, hlavně mládeže. Nejprve do Libice, a po dvou letech ze stejného důvodu do Činěvse. Když za ním začali znovu jezdit lidé z dřívějších působišť, opět se jednalo o jeho přeložení. Na štěstí byl na okrese rozumný církevní tajemník, který si řekl,že v komunistické Činěvsi se nejspíš uhlídá, proto ho tam necháme. Takže v Činěvsi zůstal téměř třicet let, až do pádu komunismu, kdy byl jmenován děkanem a proboštem v Poděbradech.
S P.Františkem Lukešem jsem se poznal v roce 1962, když jsem začal jezdit na jeho kázání do Činěvse, takže když v roce 1964 začal jezdit do Vrbice a Opočnice za zemřelého P. Slováčka ,byli jsme již dobří přátelé, zvláště , když jsme zjistili, že jsme stejně staří.
Při jedné návštěvě v Činěvsi na podzim roku1964, nabídl mi krásný barokní oltář, ze zámecké kaple v Rožďalovicích, která se tehdy rušila a její vnitřní zařízení včetně oltáře mělo být uloženo do sklepa, kde by mohlo být poškozeno nebo i zcela zničeno. Ze zámku se budoval Domov důchodců. P. Lukeš byl pověřen Církevní matici, aby se pokusil oltář někam umístit. Po zjištění možností jsem se rozhodl oltář převzít. Tím vlastně začala II. etapa výstavby vnitřního zařízení kostela. Při stěhování pomáhali: Traktorista Václav Kohoutek, s traktorem a dvěma valníky a pomocníci Ladislav Plachý čp.61, Josef Beránek čp. 31, Václav Mikšovský čp.22. Já jsem jel s p.farářem a Josefem Šillerem autem, a tak v jednom dni 18. prosince 1964 jsme celé zařízení přestěhovali k nám do kostela. Vše jsme uskladnili do půlky kostela a druhá polovina zůstala volná pro věřící.
Celé zařízení obsahovalo: oltář s obrazem sv. Aloise od jezuity Ignáce Raaba, socha Pieta, velký kříž s ukřižovaným Kristem, a zasklená skříňka, která se dala do Vrbice. Nyní jsme se rozhodli, že částečně opravíme kostel, zasklít rozbitá okna, a v celém kostele provést elektroinstalaci, která dosud chyběla. Plánek, ale i kompletně celou instalaci udělal lovčický farář P. Nývlt. Od 1. ledna 1965 do poloviny dubna jsme brigádně pracovali převážně o sobotách a v neděli 19.dubna 1965 bylo slavnostní zahájení. Na všechny práce spojené s touto úpravou byla vykonána sbírka, s výsledkem 10.500 Kčs. Odpracováno bylo 1200 brigádních hodin. Z řad obyvatel se na pracích nejvíce podíleli: Fr. Muller“ čp.11, Jos. Beránek čp.31, členové rodiny Jiránkových čp.60 a 19, Josef Váňa čp.146, Jaroslav Andres čp.34, Vojtěch Trojan z Vrbice, Květa Procházková čp.180, Jaroslav Piroutek čp.164, a j. Slavnostní mše sv. byla koncelebrovaná a sloužil ji poděbradský vikář prof. J. Schovanec za spoluúčasti P. Lukeše a P. Nývlta. Na této mši sv. bylo přítomno na 500 věřících z celého okolí, k malé radosti komunistických mocipánů.
Při úpravě vnitřku kostela byly postupně doplňovány některé věci, jako koberce, postranní závěsy k hlavnímu oltáři a dva menší lustry. Spojovací hlavice k trubkám na zavěšení těchto lustrů zhotovil místní kovář Fr. Vlach čp.3. Stejné hlavice vyrobil i pro kostel ve Vrbici.Veškeré výdaje s touto obnovou činily 8500 Kčs. Od Velikonoc do konce srpna dojížděl k nám ,spíše byl dovážen dobrovolníky, p. farář Lukeš a sloužil zde mši sv. pravidelně každé úterý navečer. V dovozu osobními auty se střídali Fr. Brzák, Šiller, Kukaň Lad. a O. Věříš.
Třebaže náboženský život tou dobou byl již působením režimu slabší a v neděli nás chodilo do Vrbice nejvíc 20, stoupla vlivem působení p. faráře Lukeše návštěvnost na mši v našem kostele na 60 až 80 lidí, třebaže to bylo ve všední den. Když uspořádal I. sv. přijímání, přišlo 30 dětí, to udělalo panu faráři velkou radost a velice rád do Opočnice jezdil a rád na ni vzpomínal i v pozdějších letech, když byl už proboštem v Poděbradech. Svoje působení v Opočnici skončil 22.srpna 1965, kdy ve Vrbici nastoupil službu nový mladý kněz P. Jaroslav Palovčík. Poněvadž mu přibyla další farnost Žehuň, byla v našem filiálním kostele pravidelná mše sv. každou druhou neděli navečer v 18 hod. Během působení pátera Palovčíka jsme na jaře zavěsili obecní zvonek na věž kostela. P. Palovčík působil na vrbické farnosti necelé čtyři roky. Za něho byla provedena , také brigádně , elektroinstalace farního kostela ve Vrbici a oprava filiálního kostela v Podmokách, kde od té doby byla též jednou měsíčně sloužena mše svatá. Svojí činnost skončil P. Palovčík 23. března 1969 a byl odtud přeložen na Slovensko.
Místo něho nastoupil další duchovní správce, jeden z nejlepších kněží, kteří dosud ve Vrbici byli, P. Antonín Týfa, kněz „Budovatel“. Třebaže doba jeho působení ve Vrbici nebyla dlouhá, necelých čtyři a půl roku zanechal po sobě památku nehynoucí, velkou opravu kostelů jak farního, tak i našeho. Tyto opravy trvaly po celou dobu jeho působnosti, a bylo velkou škodou, že mu vládnoucí režim odebral souhlas a musel opustit nejen faru, ale i kněžský úřad a musel pracovat v civilním povolání na dráze.
V listopadu r. 1971 byla provedena v Opočnici sbírka na opravu místního kostela. Tato oprava spočívala ve výměně celé střešní krytiny, oplechování zákristie, oprava vnější omítky a vymalování kostela uvnitř. Sbírka vynesla téměř 20.000 Kčs a hodnotu materiálu jakož i práci řemeslníků hradil stát prostřednictvím ONV v Nymburce. Práce na opravě započaly 8.a 9. května 1972, kdy bylo postaveno lešení kolem kostela, to postavili lešenáři z Nového Městanad Metují, za pomoci místních občanů, byli to: Vojt. Čermák, J. Jiránek čp.60, Václav Jambor čp.139, Jiří Andres čp.34, Fr. Muller čp.11, Vojt. Trojan , varhaník z Vrbice a dp. Týfa. Vadnou omítku otloukl převážně p. farář sám s mojí pomocí. Veškeré zednické práce provedla stavební četa místního JZD pod vedením Josefa Mrzeny, ve složení: Ladislav Kukaň čp.162, Josef Vlk čp.201, a Václav Krejčík čp.136. Stříkání březolitem provedl Stanislav Jansta z Chotěšic se svými spolupracovníky. Současně byly dány nové okapové žlaby a bylo provedeno oplechování zákristie. Nátěr žlabů, oken a střechy jsem provedl s p. farářem. Veškeré klempířské práce provedla fa. Podnecký a syn z Němčic za 9.000 Kčs. Práci pokrývačskou, odstranění staré břidlice, pokrytí novou lepenkou a eternitem, provedl pokrývač Josef Hošic z Vestce u Nymburka za 10.000 Kčs ve dnech 23. října až 7.listopadu 1971, současně byla vyměněna dvě žaluziová okna do věže. Tato zhotovil místní kolář Josef Mikšovský čp.77, za 70 Kčs. Kostel byl vymalován v roce 1973. přípravné práce na tuto akci, stavba lešení a drobné zednické práce se dělaly ve dnech 28. května až 16.června . Vymalování kostela provedl malíř Stanislav Drahorád z Čáslavi. Práci započal 18.června a skončil 26.června 1973. Materiál a různé přípravy stály 1400 Kčs a vlastní práce 3000 Kčs. K hlavnímu oltáři byl pořízen nový koberec za 1700 Kčs. Tím byly ukončeny všechny práce a kostel byl dán do dobrého stavu a patří k nejlépe udržovaným.
Největším nevděkem bylo, že ten kdo se o tyto práce nejvíce zasloužil, nastaral a nejvíce se i manuálně napracoval , P. Týfa musel opustit nejen své působiště , ale i kněžský úřad. Svojí činnost skončil 31. července 1973, kdy mu byl odňat státní souhlas.
Na vrbickou faru nastoupil 1. září 1973 další poněkud již starší kněz P. Josef Pekárek, který však koncem roku onemocněl a dočasně ho asi po dobu dvou měsíců zastupoval P.Havránek , bývalý farář v Městci Králové, nyní na odpočinku v Kostelní Lhotě. Dojížděl svým autem. Od 1. září 1976 je P. J. Pekárek v důchodu, ale zůstává ve Vrbici až do odvolání a současně tam slouží mše. Odpovědným správcem za vrbickou farnost se stává tímto dnem Královéměstecký administrátor P. Vl. Fišer, který také slouží dvakrát měsíčně mši v Opočnici a pohřby má v celé farnosti. Dne 6. května 1978 P . J. Pekárek zemřel ve věku 64 let a byl pohřben do rodného Třebonína u Čáslavi. Od tohoto dne spravoval P. Vl. Fišer farní chrámy v Městci Králové, a ve Vrbici, dále pak filiální kostely ve Slovči a Opočnici. Filiální kostel v Podmokách byl vypuštěn pro malou návštěvnost. P. Fišer skončil svojí činnost v městecké farnosti a tím i v naši dnem 15. srpna 1982, kdy byl přeložen do Sadské , s přilehlými kostely v Kostelní Lhotě a v Kovanicích.
Farnost městeckou a vrbickou převzal P. J. Suchánek, v té době již sedmdesátiletý správce farnosti kněžické, který od té doby vedl tři farní a dva filiální kostely. Bydlel na v Kněžicích na faře, sloužil tam mši sv. v sobotu s nedělní platností,. Městec a Vrbici vyřizoval v neděli a přitom jeden filiální kostel. Náboženské poměry se stále více zhoršují. Ubývá věřících, a ještě více kněží. Páter Suchánek vykonával svoji pastýřskou činnost v přidělených farnostech až do konce dubna 1989, kdy mu zůstaly opět jenom Kněžice a Záhornice.
Do Městce Králové nastoupil nový řádový kněz P. Josef Preisler, který sem byl přeložen z Kutné Hory. P. Preisler sloužil první mši sv. v Opočnici dne 7. května 1989 a administroval farní kostely v Městci Král., ve Vrbici, a filiální kostely v Opočnici, Slovči, Podmokách a střihovskou kapličku. Výhodou bylo, že měl své auto a navíc s ním jezdili jeho známí z Prahy manželé Pavlíčkovi. Paní byla výborná varhanice a zpěvačka, jejímž přičiněním se pozvedla kvalita chrámového zpěvu. Rok, kdy zde nastoupil P. Preisler , nutno zaznamenat jako historický, poněvadž události z konce tohoto roku, které přivodily politický zvrat, je nutno svým významem zařadit mezi největší události tohoto století.Dne 1.listopadu probíhalo ve Vatikánu svatořečení blahoslavené Anežky České. Tato nová naše světice, jako by se chtěla národu odvděčit za to, že nezapomíná, zapůsobila na to, že hned následující dny do konce listopadu se kolo dějin začalo prudce otáčet a přivodilo pád totalitního režimu nejen u nás, ale i v celé východní Evropě. Tím také nastal průlom do atheistického myšlení světa a znovu byla obnovena skutečná svoboda všech náboženství. Kněží, kteří byli za minulého režimu zavřeni a zbaveni státního souhlasu , mohli znovu pokračovat ve svém poslání. Byly obnoveny pokud to bylo možné řeholní řády, jak mužské tak i ženské, ale církevní majetek byl navrácen jen z části.Žel Bohu, čtyřicet let vlády komunistů , mělo vliv na myšlení většiny národa a tak dodnes ani po deseti letech, vlivem nedokonalého zákonodárství nedošlo k spravedlivému vyrovnání křivd, jak morálních tak majetkových. Také v náboženském životě není dosud vidět větší zlepšení. Návštěva kostelů ve zdejším kraji je poměrně slabá. V Opočnici se v r. 1990 konala mše sv. jednou za čtrnáct dní, za účasti 10-12 lidí, a ani ve Vrbici to nebylo lepší. Částečné zlepšení nastalo v Městci Králové, kde návštěvnost se zvedla ze 20 na 40 lidí.
V rámci zlepšení vnitřního vybavení byl u nás v říjnu 1991 instalován obětní stůl čelem k lidu. Tento stůl si zhotovil sám farář P. Preisler . Je to řádový kněz Selesián. Člověk mírné povahy, velký dobrák, a proto byl velice oblíben. V městecké farnosti působil do října 1993, kdy byl svým řádem odvolán na nové působiště do Mladočova u Litomyšle. V neděli 17.října 1993 sloužil poprvé mši sv. další kněz P. Bohuslav Směšný. Tehdy mu bylo 55 let, měl na starosti kostely Městec Kr., Vrbice, Chotěšice, a filiální Sloveč a Opočnice. V listopadu musel ještě navíc dojíždět do farního kostela v Činěvsi, když tamní farář P. Jůza byl po infarktu.
V roce 1990 došlo k výměně kněží, když činěveský P. Fr. Lukeš odešel do Poděbrad, jako kanovník a probošt a tamější P. Jůza odešel za něho do Činěvse.
Odchodem P. Preislera přestali také do Městce dojíždět Pavlíčkovi z Prahy, čímž se na čas zhoršila situace v chrámové hudbě. V Městci byla někdy mše sv. bez doprovodu, jindy zaskočil některý dobrovolník, např. p. Málek z Dymokur ale i jiní. Později jako varhaník začal v Městci působit ing. Kolář.
V Opočnici na varhany začala hrát učitelka Věra Blažková, která s dětmi místní školy připravuje velice pěkná vystoupení nejen ve škole pro veřejnost, ale i v kostele, zejména to bývají vánoční koledy. P. Směšný byl horlivým knězem, snažícím se pozvednout náboženský život podnikáním různých akcí. Aby stačil obsáhnout službu v celém přiděleném obvodě, konal občas autobusové zájezdy z celé farnosti střídavě do některého chrámu, třeba u příležitosti místní poutě. Činěveská farnost mu přibyla stabilně po úmrtí P. Jůzy. P. Směšný byl velice podnikavý, zavedl do všech okolních kostelů elektrozvonění, Zde v Opočnici v roce 1995, takže od té doby se v Opočnici na kostele třikrát denně zvoní. Když se opravoval dymokurský kostel, byla dočasně zprovozněna zámecká kaple a na její vnitřní zařízení nechal P. Směšný přestěhovat z Opočnice do Dymokur sochu Piety a 14 nízkých lavic, které pocházely z Rožďalovic a byly pro Opočnici opatřeny iniciativou P. Lukeše. Odvezen byl též obětní stůl, který byl vyroben pro opocký kostel vlastní rukou P. Preislerem, místo něj byl použit stůl od barokního oltáře sv. Aloise. Celá tato akce mu byla místními patrioty vytýkána. Jinak ale jeho působení lze hodnotit kladně a je škoda, že jeho nadměrné vyčerpání a zvláště chřipka v zimních měsících r.1997 měla vliv na zhoršení jeho zdravotního stavu. Zima v r.1997 v zimních měsících byla dosti tuhá, takže jsme museli konat mše sv. v místní škole místo v kostele. Protože P. Směšný byl nucen na několik měsíců odjet do lázní na léčení, jezdili ho zastupovat různí kněží, mimo jiné sloužil zde mši sv. i pomocný biskup otec Kainek. Po návratu z lázní P. Směšný zde působil do konce června a 6.června oslavil 25. výročí svého kněžství ve svém rodišti na severní Moravě a již se zpět nevrátil, a byl přeložen do Slatiňan u Chrudimi.
A tak v Městci opět zastupoval, kdo jiný než P. Suchánek z Kněžic, na podzim již čtyřiaosmdesátiletý.
V roce 1994 byla provedena opět větší oprava kostela. Jednalo se o vnější opravy fasády a střechy. K tomu účelu byla uspořádána sbírka, formou rozeslaných složenek do každého stavení. Dobrovolná sbírka vynesla asi 20.000 Kčs. Tato částka byla použita na zakoupení automatického zvonění.
V květnu začala vlastní oprava kostela. Opravena byla venkovní fasáda, provedena hladká omítka, ta byla natřena fasádní barvou. Opravu prováděla skupina zedníku ve stejném složení jako předešlý rok při opravě budovy obecního úřadu a to Mrzena z Městce Král., Šafařík z Běrunic, Beránek z Poděbrad a jeden přidávač. Oprava byla provedena kvalitně za dva měsíce.
Oprava střechy byla započata již v roce 1993, kdy obec zakoupila část alukrytu a část byla poskytnuta farním úřadem v Městci Král., kde zbyl po opravě tamního kostela, celá eternitová krytina byla odstraněna a nahrazena alukrytem. Současně byly opraveny i okapové žlaby. Veškeré pokrývačské a klempířské práce velice dobře a kvalitně provedl místní klempíř František Fiala čp.202.
Veškeré náklady na tuto rozsáhlou opravu uhradila obec částkou 194.500 Kč.
Dne 10.srpna 1997 nastoupil na městeckou farnost P.Václav Černý, který sem byl přeložen z Černilova u Hradce Králové, kde působil 25 let.V Opočnici měl první mši sv. 17.srpna1997. Jeho hospodyně, paní Jiřina Šircová byla varhanice a učitelka hudby a podařilo se jí vytvořit z místních žen a dívek z okolí, pěvecký kroužek, který kromě pěveckých vložek při mši působil i při jiných příležitostech (svatby, pohřby). Je škoda, že jeho činnost byla částečně omezena odchodem P. Václava Černého do zdravotního důchodu. Aby kroužek nezanikl, o to se snaží Věra Blažková. Dalším duchovním správcem v Městci Králové a tím i v okolních farnostech se stal nový mladý (43 letý) kněz P. Dr. Jiří Vojtěch Černý, který sem byl přidělen dnem 1.srpna 1999 z Jaroměře.
Tímto končím záznam a popis náboženského života a událostí kolem něho v místě a nejbližším okolí od nejzazších let po současnost tak, jak se nám podařilo získat prameny ,ze kterých bylo možno čerpat.
Únor 2000
Andres